Vyhlášení nouzového stavu, rozšíření koronaviru COVID-19 a zavedení spousty restrikcí vzbuzuje obavy mnoha podnikatelů z nadcházející doby a uchování jejich podnikatelské činnosti.
Dle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen jako „krizový zákon“), je stát „povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 4) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.“
Pokud tedy poškozený požaduje po státu nahradit škodu, musí současně splnit veškeré předpoklady pro přiznání náhrady škody, tj.
- existence krizového opatření (např. se jedná i o nynější krizová opatření přijatá vládou České republiky v souvislosti s rozšířením koronaviru COVID-19),
- vznik škody,
- příčinná souvislost mezi škodou a krizovým opatřením a
- uplatnění nároku na náhradu škody v prekluzivní lhůtě 6 měsíců od doby, co se poškozený o škodě dozvěděl, nejdéle však do 5 let od vzniku škody (viz § 36 odst. 5 krizového zákona).
Daná odpovědnost státu dle krizového zákona je koncipována jako odpovědnost objektivní, tedy bez ohledu na zavinění. Žalovanou stranou je zde Česká republika. Na ní pak leží důkazní břemeno ohledně prokázání, že si poškozený případně způsobil škodu sám.